Každý den se snažíme vám přinášet čerstvé zprávy ze života dvou né tak pomatených obyvatelek, jejichž existence nezávisí jen na vašich diváckých hlasech, ale na nekolika dalších skutečnostech, které mohou být zobrazený jen po čtrnácté hodině. Je mi upřímně jedno zda vás můj text zaujal, ale v případě že ano si dovolím vás nasměrovat pod naše záhláví, kde je k nalezení další snůžka keců, ještě více matoucí než samotní první dojem z našeho blogu. Pro lepší orientaci na našem blogu jsme se i my, zastánci nerubrikových stránek, odvážili vám dokázat, že vás dokážeme zaujmout:


Dej lajk, pokud si myslíš že dokážeš napsat svoje jméno loktem, se zavřenýma očima nebo pokud se ti líbí stránka Nadrženost. Nevím, jak bych tuto rubriku jinak popsala, jelikož se zde nachází vše, čemu dáváme lajk.

Já už chci být, jen homosexuál. Já už chci být, jen HO-MO-SE-XU-ÁL!

6. may 2011 at 15:23 | slečna Uchihová, duhým jménem Raito-kunová, páchající další zločin proti společnosti uveřejňováním těch zvráceností, které si dovoluje nazývat články a tak ohrožovat své okolí a uvádět nezletilé do stavu panického.

Den D. Dnes dováží do domova důchodců demokratického důstojníka dramatickým džípem. Důchodce dorazil do dvoupatrového domu. Dolů dobíhá domminantní družka: "Důstojníku, donáška drůbežího dlabance dorazila" "Děkuji, dorazím do drůbežárny" "Děte doleva" "Dobrá, děkuji"
Dnes děláme dramatické dojení, dostanete dobrotu.

Slohový útvar na téma kravina, ze starého sešitu který stále ještě platí. Přesto již leží kdesy v zapomnění pod záplavou kufrů, krabic, zklamání a vysoké nepravděpodobnosti. Pravděpodobnost že tento text bude dávat smysl, můj sešit bude vzkříšen nebo napišu článek na *téma týdne je jedna ku dvoum na dvacetitisící stodevadesátou druhou.

Truchlivý táta troubil traktorem: "Táhni, ty tupče!!!"
"Tak to teda těžko ty tlusťochu!!"
"Teda trošku to tady tuhne", trousila tetka Táňa.

Další hvězdný produkt mého sešitem ovládaného myšlení, přichází s tématem Zimní krajina (jako kdyby neexistovalo nic lepšího o čem si můžem popovídat):
Můj pes je černý. Když s ním jdu ven je pořád ještě černý. Ale jak se s ním tak procházím, postupně se stává bělejší a než se naděju, vypdá jako sněhulák. To je pro mě první známka zimní krajiny.
Novodobá poezie pro cestující. Vskutku.

I moje spolužačka Jana byla donucena se chopit tohoto tématu a sepsala příběh o kterém můžu bezpečně prohlásit že je inspirován podle skutečných události:

Ten sníh mě štve. Ve sněhu se nějak chodit dá, ale kdo se má vyhýbat těm obrovským hlubokým loužím roztátého sněhu? Opravdu zapeklitá situace. Obzvlášť když spěcháte do školy a nechcete mít morko v botách (což se většinou moc nedaří).
Další depresivní věc na tomto depresivním sněhu jsou ty velké padající kusy sněhu a nebo ještě hůř..rampouchů. Opravdu to není moc příjemné když vám nějaká hromádka sněhu přistane na hlavně když vcházíte do svého domu už celý natěšený že vám konečně nebude zima.
A najednou podraz.
Také není moc příjemné když vám každý připomíná že jsou Vánoce a tendle má svátek a dneska má tadle narozeniny a co pro ní mam a todle a tamto. No přidá vám to na stresu. Jak sem na ní mohla zapomenout? Kde seženu peníze na dárky?Kde seženu čas na dárky? Nakonec to stejně skončí tak že dárky sežete všechny najendou v jednom obchodě nejlépe ten samý den co je máte předat případně den předtim pokud vůbec.
Všechny stresuje sníh!!! Silničáře, popeláře!!! Řidiče, policii, doktory, ale čemu se musím smát.. jsou naši skvělý "střechaři"!
Měli celé léto na rekonstrukci naší školy ale co? Vykašlali se na to. Radši se dvořili mým spolužačkám než aby se věnovali střeše.
A díky nim nám teď teče do celé tělocvičny (né, že by mi to nějak vadilo, bouhžel máme dvě)
Zrátka při pohledu z okna mě běhá mráz po zádech. Je zima... lidi spěchají... děti se radují ze SNĚHU!!! A já koukám z okna abych napsala tuto slohovku.
pozn.autora: před chvílí kolem školy projel "kuřecí vůz"
by Janička Druhéjménoneznámé

Abych zvýšila prestiž tohoto opuštěného blogu, musí každý článek obsahovat alespoň jeden megaistický odstavec textu, aby každého kolemjdoucího praštilo do očí, jak zajímavě to tu vypadá a jak elegantně nadaný autor to tu vede. Proto je nutno povyprávět vám zde o mých paranoidních znepokojujících zážitcích, díky kterým postupně nabívám dojmu že možná já budu ta vyvolená, médium jenž předpoví budoucnost a spojí nás s Vogony, chystající zkázu této planety. Ale o tom někdy příště. Tak zaprvé, poslední dobou vídám kolem sebe až nezdravé množství důchodců a asiatů. Občas je to obojí v jednom. Díky důchodcům stouplo moje konto dobročinnosti o 80%, jelikož pokaždé když se usadím v tramvaji počítám s tím, že za chvilku mě nějaký staříček vyšoupne. "Nechcete si sednout?" slyším sama sebe říkat a proklínám své dobročinné srdce. S asiaty je to jiné. Když některého vidím, jsem celá nabuzená protože automaticky počítám s tím, že jsou to japonci. I čínskou polívku za šest korun se snažím přesvědčit, že je z japonska, a jelikož je to polívka nemá moc šancí proti tomu argumentovat. Jak říkám, v dnešní Praze prolezlé asiaty je dost pravděpodobné, že se s několika potkáte. O něco méně pravdepodobněji, si s některým z nich promluvíte. Tak jako se to povedlo mě. Když si takhle stojím v Tescu, zabývám se svým uměleckým pokusem o nakládání nákupu do tašky, a pozoruju zmatenou cizinku vedle mě, zaujatou svoji účtenkou. Po chvíli se rozhlíží kolem sebe a nejspíš usoudí že já bych mohla být důvěryhodný zdroj informací, tak se ptá:
"Prosimvás, co je tohle?" ukazuje řádek na účtence, kde stojí 3x palmolive mýdlo.
"To je mýdlo." snažim se poradit a k tomu přihodím milý úsměv, aby se neřeklo.
"Óóó. A co je to mýdlo?" ptá se cizinka. "Tohle je mýdlo?" přistoupí ke košíku a vytáhne jar.
Hledám v jejím košíku ten správný předmět a pak prohlásím "Nene, tohle je mýdlo." opět s úsměvem, načež cizinka opět reaguje údivným "Óóó." Po tom co zjistila že ji prodavačka připočítala jedno mýdlo navíc, jsme se rozloučili a tímto moje konto dobročinnosti opět narůstá o dalších 5%.
K paranormálním jevům můžu okomentovat noční zážiky, kterými procházím v posledních dnech. Ty se vždy projevůjí okolo dvanácté hodiny, která má momentálně nastat za 9 minut zrovna když se mi chce čůrat, což už je opravdu více než podezřelé a značně provokativní, protože: zaprvé.) Když jsem si minulou noc byla odskočit, okolo půlnoci, potom co jsem vyšla na chodbu uslyšela jsem zvuky, které prostě jsou podezřelé už jen proto, že zněli jako chrčení vodovodu z kuchyně kde momentálně postrádáme linku, tudíž i vodovodní kohoutek. Moje bujná fantazie, podporující jakoukoliv nadpřirozenou existenci, prostě proto že je to cool, začala zběsile produkovat teorie o všech možných existencích, které se v naší kuchyni možná vyskytovali i když ve skutečnosti mohl ten hrozivý zvuk bublání být jen reakcí na moje předešlé spláchnutí na záchodě. Proto byl nejspíš následující 30 sekundový šok a zírání do tmy zbytečné. zadruhé.) Přišel den druhý, druhá noc. Opět asi kolem půlnoci, se mě tu opravdu aktivně snažili buzerovat jakési zvuky ťukání nebo kapání, a dost se jim to dařilo. Jak mě to tak znervozňovalo, nestihla jsem si uvědomit že venku prší a takové věci bývají normální. Škoda. zatřetí.) Tohle je ovšem provokace největší! Po tom všem co se mi stávalo, ať už si to vysvětluju jak chci, jsem se čemukoliv nadpřirozenému chtěla tentokrát vyhnout. Zase, jako vždy, bylo kolem dvanácté. Mě se zase, zrovna touto dobou chtělo odskočit tak zkontroluji hodiny a ty hlásí 23:51. Já se protentokrát rozhodla si pro jistotu zajít až po dvanácté, abych se čemukoliv nepříjemnému vyhla. Ale už jsem nemohla dál čekat, tak jsem se odebrala na WC s tim že tam přečkám dvanáctou a vyjdu až potom. Sedím tam s knížkou na kterou jsem se nemohla ani pořádně soustředit a rozhodnu se konat. Odcházím s tím že je to za mnou, běžím zkontrolovat čas a na mém počítači se na mě z rohu obrazovky smějí tři nuli vedle sebe (0:00). Ať už to zní jakkoliv, věřte že v noci v akci je to velmi vzrušující.

Moje meganeutrální reakce na cokoliv paranormálního a rozrušujícího, která mě pokaždé hodí do klidu je poslechnout si Homotrek. (Pokaždé když si budete v noci připadat, jako na začátku nějakého hodně pravdivého hororu, tak doporučuji).
Jako správný yaoista.

Pro dnešek je to vše, až budu mít další nápad na supedlouhý odstavec...
...tak budu šťastný člověk.
Protentokrát už mám v hlavě vymeteno.
*goodbye*
P.S.: Náš blog je od těď v angličtině, i když ve skutečnosti obě píšeme česky, ale vypadá to velice dobře a nedávno jsem si přečetla članek, že by to lidi dělat neměli, tak jsem to jako správný ignorost okamžitě provedla a vůbec se za to nestydím. Híí.

*téma týdne (odkaz) - je blbost největší! To je ovšem jen jeden z názorů, klidně by to taky mohla být akce ke shromážďení co největšího počtu článků se stejným názvem a nenápadně podobným obsahem na různá depresivní témata, která si blogeři sami vyberou. Najít nějaké kvalitní čtení mezi články k tématu týdne, je jako hledat jehlu v kupce ukecaného sena posetého smajlíky, zbytečnými neestetickými tečkami, caps lockovým errorem a bláboly směřujíci k nezdárnému konci, vyžadující komentáře. Proč to tu pomlouvám i kdyyž bych nemusela? Neustále se mi to tu vnucuje při psaní článků a na hlavní stránce, což zpusobuje že moje agresivnější stránka osobnosti se drápe na povrch se zvrácenými úmysli rozdupat svůj širokoúhlý kvalitní monitor na kousky.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 xoxo xoxo | 3. july 2011 at 22:59 | React

:DD Ten sešit z češtiny o tvém sněhovém psovi jsme psali spolu :D Seděla jsem vedle tebe a smála se!:D Bude mi to chybět :(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama